close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Květen 2006

Pokec o koních

24. května 2006 v 19:12 | Tajna |  My, Vy a koně
Komentáře k tomtu článku slouží k tomu, aby jste si zde pokecali o koních s ostatními!
Máte naprostou volnost, ale nejlépe kdyby jste se bavili o koních, jezdectví a dalších věcech kolem toho!
Tak se dobře bavte
Tajna

Guinessova kniha rekordů

24. května 2006 v 19:04 | Tajna |  Zajímavosti o koních
NEJMENŠÍ KŮŇ ZAPSANÝ V GUINESSOVĚ KNIZE REKORDŮ
Nejmenší kůň na světě zapsaný v Guinessově knize rekordů (oficiálně uznaný v roce 2001) se jmenuje Black Beauty. Tato miniaturní kobylka se narodila se 6. června 1996 a již od narození byla výjimečně maličká. Dokonce příliš maličká na to, aby mohla být ošetřována vlastní matkou. Už při narození se zdálo být jasné, že bude nejmenším žijícím koněm a možná i nejmenším, který kdy na světě žil...

... Po narození byla menší než 12 palců (= cca 30,5 cm), vážila méně než 10 liber (= cca 4,5 kg). Black Beauty byla tak maličká, že by se vešla do kapsy od kabátu. Tato mini kobylka je výjimečně přátelská, ráda se prochází po domě svých majitelů a sleduje westerny v televizi. Ráda se také nechá drbat zatímco si spokojeně leží v klíně své majitelky. Pro oficiální uznání za nejmenšího koně na světě musela podstoupit veterinární vyšetření a několik měření výšky nezávislými svědky, kteří měli potvrdit, že má opravdu právo být zapsána do Guinessovy knihy. Black Beauty je právě pět let a v současnosti dosahuje kohoutkové výšky 18,5 palců (= 47 cm). Zcela bezkonkurenčně je tedy stále nejmenším koněm planety. Majitelkou Black Beauty je Američanka Janet Burleson, která se zabývá chovem polských Arabů a výcvikem slepeckých miniaturních koní.

NEJVĚTŠÍ KŮŇ
Obecně je známo, že shirští koně patří mezi nevětší na světě, a shirem byl i ten nejvyšší zdokumentovaný kůň. Tímto titulem se dle Guinessovy knihy rekordů honosí valach Samson, který byl později z zřejmých důvodů přejmenován na Mamuta. Narodil se v roce 1846 v Anglii, jako čtyřletý měřil bezmála 220 cm (přesně 219,7cm) a vážil 1524 kg.
V současnosti drží rekord nejvyššího žijícího koně belgický chladnokrevník, sedmiletý valach jménem Priefert's Radar. Je vysoký 202 cm a váží 1088 kg. Jeho životní náplň spočívá v prezentaci na výstavách, kde funguje jako účinná reklama pro svého majitele - firmu vyrábějící vybavení pro farmy a ranče. Co se týče jeho diety, každý den prý spořádá 8 kg jádra, 20 kg sena a vypije 75 litrů vody.
NEJSTARŠÍ
Traduje se, že nejdéle žijícím koněm byl Old Billy a že šlo o křížence clevlandského hnědáka. Měl se narodit roku 1760 ve Woolstonu v Anglii a zemřít v roce 1822, kdy mu bylo 62 let. Jako nejstarší poník je uváděn Teddy E. Bear, který se dožil 55 let. Nepotvrzený rekord by ale údajně měl náležet jistému velšskému ponymu přímo z Walesu, který by oba zmiňované strčil do kapsy výkonem 66 let, jenže pro to dnes už není žádný důkaz.
NEJVÝŠ A NEJDÁL
Také ve skoku do výšky je nejzajímavější neoficiální rekord, který nebyl uznán proto, že ho nebylo dosaženo na veřejné akci. A přitom mu bylo přítomno 25 lidí a fotograf! Ve 20. letech minulého století se Fredu Wettachovi ml. dostal do ruky irský valach King's Own, kterého měl vycvičit pro pólo. Jemu ale přišel vhodný více ke skákání. Brzo zjistil, že tento ryzák s lucernou přeskočí prakticky vše, na co je naveden. A protože Fredyho vášní byl skok vysoký a King's Own byl opravduvýjimečný skokan, nakonec se vše povedlo a překonali spolu (dle svědectví ještě s rezervou) závratnou výšku 252,7 cm.
Oficiálně je však držitelem rekordu kůň Huaso z Chile. Původně se jmenoval Faithful a šlo o plnokrevníka, který přešel z dostihové dráhy rovnou do výcvikového střediska chilské kavalerie. Zde bylo několik koní zároveň připravováno na pokoření světového rekordu ve skoku do výšky, a nakonec to zvládl právě on. Kapitán Alberto Larraguibel Morales a Huaso přeskočili 5.2.1949 na třetí pokus v chilském Vina del Mar 247 cm.
Nejdelší skok do dálky (nad vodou) byl zaznamenán 25.3.1975 v Johannesburgu v Jižní Africe díky koni Something a jezdci Andre Ferreirovi, když zdolali 839,1 cm.
NEJVYŠÍM KONĚM NA SVĚTĚ...
... byl černý valach Goliath, který měřil 6 stop 19 pěstí 5 palců (= cca 3, 89 m). Goliath neměl lehký život. Kvůli své výšce byl využíván k práci již od jednoho roku stáří, což zanechalo velké následky a ve stáří trpěl arthritidou a revmatem kloubů. V roce 1981 nalezl přízeň mimořádného charakteru, Haryho Ransona, který po mnoho let působil jako hlava "Horseman at Young's in Wandsworth". Harry našel Goliatha, když mu byly čtyři roky, ve velmi špatné kondici, avšak stále v jeho očích viděl jiskru jedinečného koně. Harry zariskoval a uvedl Goliatha mezi světové známý tým černých Shirských koní. Risk vyšel a Goliath oslňoval davy všude, kde se objevil. Vynikal výjimečným charakterem a úžasnou pamětí. V posledních letech Goliath pobýval v Northcote Heavy Horse Sanctuary (útočiště pro chladnokrevné koně) nedaleko Spilsby v Lincolnshiru, kde pečují o koně s velkými problémy. Goliath měl obrovské množství "adoptivních rodin" v Británii, Francii a Španělsku, které bojovaly za zlepšení jeho bídného zdravotního stavu. Goliath nepatřil mezi všechny ty překrásné a ušlechtilé koně, kteří vítězí na prestižních soutěžích a splňují požadavky současného trendu. Byl velmi praktický, mírumilovný, pracovitý, ryzího charakteru. Opravdu jeden z milionu. Zemřel 20. června 2001.
Nejvíce závodníků v dostihu bylo k vidění ve Velké Británii na závodišti v Aintree 22 března 1929. V liverpoolské Velké Národní tehdy soupeřilo 66 koní!


Trenérem s největším počtem vítězství v jednom roce se stal Jack Van Berg. V roce 1976 získal celkově 496 vítězných dostihů! Jack Charles Van Berg se narodil 7. června 1936 v USA.
Žokejem, který se zapsal do Guinessovy knihy rekordů největším počtem vítězství kariéry v dostizích je Laffit Pincay Jr.. Tento Američan zvítězil celkově v 9311 závodech od 16. května 1964 až do současnosti!
Nejbohatší dostihovou kariéru žokeje co se vydělaných peněz týče zažil Američan Christopher McCarron. Chris McCarron se narodil roku 1955 v Massachusetts. Profesionálně začal závodit v roce 1974 a svůj první dostih vyhrál hned po 16 dnech na dráze žokeje. V první sezóně zvítězil v neuvěřitelných 546 dostizích. McCarron žije v kalifornském Beverly Hills se svou ženou a třemi dětmi. Je spoluzakladatelem fondu pro pomoc invalidním žokejům. McCarron během své kariéry nasbíral množství ocenění včetně ceny Elipse udělované Plnokrevnou dostihovou asociací a členství v Národním Muzeu dostihové síně slávy. Zvítězil dvakrát v Kentucky derby, třikrát v klasickém Breeders cupu velkém množství dalších významných dostihů. Vydal dokonce vlastní známky.
Nejnižší olympijské skóre v parkúrovém skákání, jaké může jezdec obdržet, je bezchybné, tedy čisté konto. O tento výkon na OH a následné zařazení do Guinessovy knihy rekordů se postaral František Ventura s Eliotem (Československo) v roce 1928, Alwin Shockemöhle na Warwick (Německo) 1976 a Ludger Beerbaum s Classic Touch (Německo) 1992.


Nejdelší malba na světě odhalena 14. ledna 2002 v Kanadském Torontu měří 2011,68 m. Byla vytvořena umělcem Dannym Fongem a nazvána "Tisíc koní". Ne nadarmo. Autor totiž na plátně vyobrazuje 1500 koní v různých ročních obdobích, počasí a krajinách.

TEST-Péče o koně-obtížné

5. května 2006 v 18:11 | Tajna |  Testy
TEST
Péče o koně-obtížné
Tady je testík o koních, je docela těžký, ale nic hrozného to není!!! Odpovědi si pište na papírek a pak si je dole zkontrolujte!!!
Hodně štěstí!!!
1.Optimální teplota pitné vody pro koně je:
10 °C
20 °C
25 °C
2.Mash pro koně je:
teplý nápoj z pšeničných otrub a vařeného lněného semene
teplý nápoj z ovesných vloček a vařeného lněného semene
studený nápoj obsahující pšeničné otruby a ovesné vločky
3.Vazák pro uvazování koně na stání má být dlouhý asi:
50 cm
80 cm
120 cm
4.Vstup do boxu má být široký minimálně:
80 cm
100 cm
120 cm
5.Pokud koně krmíne 3x denně, zvolíme systém:
30% krmiva ráni, 60% v poledne, 10% na noc
60% ráno, 30% v poledne, 10% na noc
10% ráno, 30% v poledne, 60% na noc
6.Optimální teplota ve stáji je:
10 - 15°C
15 - 20°C
20 - 25°C
7.Při pastvě je nejvhodnější výška trávy pro koně:
12 - 15 cm
45 - 50 cm
70 - 75 cm
8.Optimální plocha boxu pro klisnu s hříbětem je:
2 x 3 m
4 x 4 m
6 x 8 m
...........................................................................................
ODPOVĚDI (nekoukat před ukončením testu!)
Tak, tady jsou odpovědi, doufám, že jste nepodváděli!
Jedna správná odpověď, jeden bod!
A) znamená ta první odpověď, b) ta druhá a c) ta třetí (to jenom pro informaci)!
1.=A)
2.=B)
3.=B)
4.=B)
5.=C)
6.=A)
7.=A)
8.=B)

Kterak huculský koník k hustým chlupům přišel

4. května 2006 v 14:53 | Tajna |  Povídky o koních
Dlouhé chlupy-huculové je nejspíš mají proto, aby jim nebylo v zimě chladno (protože v dávných dobách tahali náklady v horách), ale já znám pohádku, která tvrdí něco jiného, tak čtěte...
Nikdy nebuďte marniví. Že nevíte proč ? To je přece jednoduché, poučí nás dnešní příběh huculské Kobylky.
Je to už hrozitánsky dávno, vy si to určitě nepamatujete, ale tehdy byli huculští koníci skoro stejná holátka jako třeba lipicáni nebo arabové. S kratinkou srstí se proháněli po loukách, nemuseli dbát tolik na hygienu, prostě senzace.
Jednoho dne se na Cunkově vzadu na pastvině narodila maličká Kobylka. Ale co čert z Čertova břemene nechtěl, za dva dny se na huculské stádo přijely podívat tři autobusy plné dětí. Všichni ti mrňouskové se mohli zbláznit radostí, že vidí jiného mrňouska, totiž hříbátko čerstvě narozené. Zdálo se jim nejkrásnější na světě, všechny děti Kobylku pořád obdivovaly, chtěly si ji pohladit, škrabkaly ji za ušima a psaly na pohlednice: "Mami, tati, ta Kobylka je ze všech nejkrásnější" a vůbec nadělaly tolik povyku, že to do večera naší huculské slečně stouplo do hlavy. Není se jí vlastně ani co divit. Když nás bude pořád někdo přehnaně chválit, tak se bude Soudnost krčit v koutku, zato Domýšlivost si mlsně olízne pusinku, jaké že to jsou zlaté časy.
Od toho dne nebylo s Kobylkou k vydržení. Pořád chtěla, aby ji někdo obdivoval, upozorňovala na sebe, jak se dalo, pořád skákala někomu do řeči a tvářila se jako koňská miss. Je pravda, že byla skutečně hezká, ale to jí nestačilo, chtěla být prostě pořád něco extra. Tu si tajně namočila kopýtka do fialové hojivé vodičky, kterou vyštrachala v koutě sedlovny (viděla přece, že ty ženské minulou sobotu měly taky namalované nehty), pak si zase zašmodrchala kus mašle z ohrady do hřívy jako ozdobu a ten chuchvalec pak vůbec nešel rozmotat (vždyť přece holčičky za ohradou mívají mašle dokonce dvě), pak zase začala chodit domů z pastvy pravidelně s nohama až nahoru od bláta (jak jinak nahradit ty moderní barevné punčocháče, když v bufetu nic takového neprodávají), prostě hrůza. Ošetřovatelé ani její máma si s Kobylkou už vůbec nevěděli rady. Marné bylo domlouvání, pohlavky, domácí vězení, nic nepomohlo. Všichni s ní měli jen samé trápení a tak se nedivte, že se s Kobylkou ani nikdo z ostatních malých Koníků a Kobylek nechtěl kamarádit. Jednoho dne ráno bylo zataženo a chladno. Z lesů stoupala mlha a v ohradě nebyla žádná zábava. Až tu konečně, kde se vzali, tu se vzali, dorazili čtyři turisti. Kobylka začala radostně cválat sem a tam a ve snaze upoutat co největší pozornost prováděla úplné krkolomnosti. Turisti na ní mohli oči nechat, vyfotili u ohrady dva filmy a plni dojmů asi po hodině odcházeli. Kobylka si všimla, že po nich zůstal přes ohradu přehozený zapomenutý dlouhý chlupatý svetr.
Už na ně chtěla zařehtat: "Haló, vraťte se!" Vtom se v ní ale zavrtěla Marnivost, odstrčila Poctivost a už to bylo. Kobylka potichu stáhla zubama svetr z ohrady a za keřem si ho na sebe nasoukala. Padl jí docela dobře, když si zapnula zip, obtáhl ji pěkně kolem bříška a Kobylka se v něm celá chlupatá a huňatá začala pyšně procházet po ohradě. Koníci se po ní sotva ohlédli, její věčné předvádění už nikoho nebavilo, jeden si dokonce zaťukal pravou zadní nohou na čelo a tím to zhaslo. To bylo pro Kobylku zklamání! Tak jí to sluší a oni ? Pche, asi nemají vkus nebo co !
Do stáje proklouzla Kobylka v hloučku ostatních koní tak, aby si jejího nového modelu nikdo z ošetřovatelů nevšiml a po večeři se zkoušela zhlížet alespoň v té trošce vody v napaječce, ale nebylo to ono. Musí se přece někomu předvést ve svém novém svetru, jinak neusne ! Kobylka začala strkat čumákem do dveří boxu a měla štěstí. Nebyly dobře zajištěné a za chvilku už poklusávala venku. Byla noc, jen vzadu v táboře plápolal oheň. Hned se rozhodla! Půjde tam !!
Přeběhla rychle louku, přicválala k ohništi, ale v tom šeru zakopla a šlápla přímo do odložené kytary. Všichni kolem ohně se lekli, začali kobylku chytat, honit, až jí nakonec nezbylo nic jiného, než se pokusit uniknout velkým skokem přes plápolající oheň. A to neměla dělat. Plameny šlehaly vysoko a seškvařily svým žárem zoubky zipu na Kobylčině novém svetru pevně do sebe.
To byla ráno ostuda!! Kobylčin huňatý svetr byl celý špinavý od popela, potrhaný, visely z něj cáry a kousky ulámaných větviček a ona ho nemohla sundat. Ošetřovatelé se zlobili, maminka Kobylku vytahala za uši a ostatní Koníci se jen smáli. Od toho dne jí nikdo neřekl jinak než Špindíra nebo Umouněná.
Kobylka se styděla a snažila se všechno napravit. Postupně se z ní stala milá a hodná koňská holčička, která byla na ostatní příjemná, pomáhala jim a netropila žádné velké neplechy, protože poznala, že je lepší být obyčejný Koník uprostřed kamarádů, než marnivá kráska, kterou vlastně nikdo nemá rád.
A tak si jednoho dne huculští koníci řekli, že to Kobylčino zmoudření by mohlo být dobrým příkladem pro ostatní a odpustili jí. Od té doby jim začala všem růst hustá srst, jakou ostatní koně nemívají - přesně tak huňatá, jako byl Kobylčin nešťastný svetr. To jako na památku. A v zimě se jim na Cunkově taková srst setsakramentsky hodí. Nevěříte ?Tak se přijeďte podívat.
KONEC
Tak jak se Vám to líbilo??? Napištemi e-mailem na tuto adresu infokone2@seznam.cz ...
A ještě obrázek chlupatého hucula:

Kterak huculský koník k úhořímu pruhu přišel

4. května 2006 v 13:48 | Tajna |  Povídky o koních
Úhoří pruh je černý a nachází se na hřbetě koně, ale né každý kůň ho má!
Mají ho pouze primitivní plemena (né že by byli blbí =O) ) a já znám povídku o tom, jak možná vznikl úhoří pruh...
Jen čtěte...
Nebylo to ani za devatero horami, ani za sedmero řekami, tenhle příběh se stal - věřte nebo nevěřte - na jedné farmě se stájí, dvorem a ohradama. A bylo to vlastně o kousek dál - u lesního rybníku Ježek. Zrovna tam, kde je ticho a stromy a voda na jaře ledová, až se tají dech.
Neptejte se, kdy to bylo. Nebo se klidně ptejte. Mohlo to být dávno nebo včera a kdoví, jestli jsme si to jen nevymysleli. Vymyslela to duhová dáma jménem Fantazie, která se nám občas v hlavě probudí a pohladí nás sametovým nápadem...
Ať už to bylo kdykoliv, zkrátka se stalo, že malý huculský Koník, ještě hříbátko, takový ten nohatý mrňous, samé koleno, chlupáček neposedný, si najednou při ukusování mezi dvěma žvejknutími uvědomil, že to jejda není ono jako včera. Ale co není ono ? Co je jiné ? Rozhodl se to promyslet pořádně.
" Máma tu je - dokonce míň unavená než včera, protože ti dvounozí nešikové ……aha, Zub jim vlastně říká lidi……. mají odřené zadky a dnešní vyjížďku odřekli. Tráva je príma - jé a tady je dokonce ta růžová kytka, co mě lechtá v nozdrách na kýchnutí. Ta protivná voda shora už nepadá - máma sice říká, že jenom pršelo, ale já tvrdím, že to studilo jak čert a že už o to vůbec nestojím.
Srst už mě nekouše - dneska ráno mě ta blonďatá celého vyčistila. Asi proto, že jsem neměl roupy (nevím sice, co to ty roupy jsou, ale říkají to vždycky, když sebou šiju, melu, kopu, nepostojím a vůbec dělám jen zlošárny).
Už to mám!!!!! Nejsou tu kluci a holky- teda ostatní huculský mrňousové!!!! Nikdo se se mnou nehoní, holky si nešpitají hlouposti tamhle u vany s vodou a u té velké louže už kluci nepečou plán, jak ty upištěný ženský vyráchat v blátě, aby dostaly vyhubováno. Jsem tu sám. A je mi smutno. To je ono. Ach jo."
Koník měl pravdu. Včera přešli malí koníci do ohrady za Javořím. Nastal čas odstavení hříbat od maminčina mléka.
"A nejhorší na tom je, že odstavený jsem vlastně já - nemám tu kamarády a je mi tak jako na slzičky nebo co. Copak za to můžu, že jsem se narodil později a na odstavení jsem ještě prťavousek ?" povzdechl si Koník.
Večer si všichni všimli, že je Koník smutný. Prohlíželi ho ze všech stran, zkoušeli mu strkat do zadečku teploměr, zkoumali jeho kobližky. Na nemoc to nevypadalo. Ale přece to nemůže být jen tak, že ten největší neposeda jen stojí, kouká do dálky a nevyvádí čertoviny. Nakonec padlo rozhodnutí - ráno ho dáme s mámou do té ohrady za Petráňovým lázem, je tam nespasená tráva, ať si užije. a pak uvidíme.
Nová ohrada se Koníkovi líbila, byla velká, plná kytek, ale stejně to nebylo ono. Sotva máma zmizela v horním rohu ve stínu stromů, Koník se rozhodl: "Takhle to dál nejde. Já prostě za klukama uteču a basta!!"
A představte si to štěstí - hned po chvilce hledání objevil koník malinko nahnilý kůl v dolním rohu ohrady, rozhlédl se, jestli se někdo nedívá, opřel se o kůl bokem a šup - kůl byl venku. Koník pelášil kolem klád na silnici, kousek dolů a zahnul ke kravínu. Tam si vzpomněl, že Javoří je doleva a zahnul. On si ale popletl, kde je vpravo a kde vlevo a zamířil kolem studny nahoru ke golfovému hřišti!!!! Úplně na opačnou stranu!!!! Vůbec si to neuvědomil a pádil ostošet lesem a doleva a doprava, prohnal se křovím a najednou stál na břehu rybníka, zakvákaly žáby a přední kopýtka mu omývala voda. "Co teď ? Umím já vůbec plavat?"
Vtom se pod hladinou něco mihlo, teď zas ….a teď zas zpátky. Koník se trošku polekal, ale zvědavost byla silnější, naklonil se ještě malinko a uviděl, že to míhání je vlastně malý hadí kluk, který honí bublinky od ponořené větve ke kulatému kameni.
(Milí čtenáři, promiňte, že jsme do rybníku ježek nacpali úhoří mládě, což je samozřejmě nesmysl. Navíc to ani není had, ale ryba. Dovolujeme si tyto nehoráznosti jen a jen proto, že jsme v pohádce a tam se to prý smí).
Když malý hadí kluk Koníka zblejsknul, nechal bublinky bublinkami, vystrčil hlavu z vody a spustil:" Ahoj koníku. Neboj se mě, já jsem Úhoř. Jsem malý, já vím, jsem vlastně zatím spíš jen Úhořík. Jsem tu hrozně moc sám, není tu nikdo, s kým bych si mohl hrát a tak se koušu nudou a bublinky už mě nebaví a žáby chtějí jen kvákat a vůbec. Pojď si se mnou hrát, prosím." (To je ale zapeklitá situace, milí čtenáři. Tím bláznivým nápadem, že v rybníku Ježek bude úhoř, jsme stvořili moc opuštěného a smutného tvorečka, tak čtěte honem dál, abychom to co nejrychleji napravili.)
Tohle bylo něco pro Koníka. Vždyť on si chtěl taky moc a moc hrát a dovádět a bláznit a….. Nerozmýšlel se ani chviličku, vběhl do rybníku, až se mu na okamžik z té studené vody zatajil dech, ale při samém stříkání a honění na chlad brzy zapomněl. Šťouchali se s Úhoříkem, házeli kamínky, kdo dál, cákali na mouchy nad hladinou, lechtali žáby stéblem rákosí a nakonec vymysleli bezvadnou hru. Když začalo být Koníkovi opravdu zima, vzal vždycky Úhoříka na záda, tryskem se proháněl chvíli po břehu na sluníčku a pak se oba zase s výskotem vrhli do rybníku. Bláznili tak celý den, až Koník uslyšel z dálky řehtání a uvědomil si, že ho máma volá. "Jé, já už musím letět, aby nebyl průšvih, čau zítra," zavolal na Úhoříka, na břehu si otřepal vodu z ocásku a už běžel za hlasem ustarané mámy. Za chvíli už se jí vrtěl u zadku jako by vůbec nikdy a nikde nebyl. Máma ho očichala, jemně mu srovnala neposednou hřívu a najednou povídá: "Ty čuníku, cos to prováděl? Jak to, že máš na hřbetě tmavou šmouhu? Olízat to nejde, setřepat to nejde, přiznej se, kde jsi byl ?"
Koníkovi nezbylo, než kápnout božskou a přiznat se, že utekl, že byl celý den v prachu a vozil na zádech úhořího kluka. Od toho věčného máchání a běhání po břehu, kdy se Úhořík držel seč mohl, aby nespadl, zůstala totiž Koníkovi na hřbetě temná čára. Ne jako důkaz zlobení, ale jako znamení toho, že když je nám smutno, je lépe být na to dva, že nám není dobře samotným a navzájem se potřebujeme, že…….
…..ale však vy víte.
A protože to je všechno pravda a Koník o tom ostatním večer ve stáji vyprávěl, mají od té doby všichni huculští koně, koníci, klisny i kobylky na hřbetě tmavý pruh, kterému říkáme na památku ÚHOŘÍ PRUH. Je to i kousek naděje, že na každého někde čeká ten druhý do páru, když bude smutno.

Třeba to bylo všechno jinak, je to jen pohádka. Ale zkuste se schválně podívat huculským koníkům na hřbet a přesvědčte se sami.
......KONEC........
Jak se Vám líbila tento příběh,mi napište na e-mailovpu adresu infokone2@seznam.cz nebo napoštu na Alíkovi na jméno Tajna...
Příklad úhořího pruhu na Dülménském poníkovi: