close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2007

Znalec koní-správné odpovědi

30. ledna 2007 v 19:28 | Tajna |  Znalec koní
Tady jsou správné odpovědi a ti, kteří odpověděli správně...
Znalec koní 1.
správná odpověď: C) Rocky Mountain Pony
správně odpověděli:
já ( ??? )
Blahopřeju, ti kteří mají správné odpovědi si započítají 1 bod!!!!!!
_______________________________________________________
Znalec koní 2.
správná odpověď: A) Shetlandský pony
správně odpověděli:
Nelka ( ??? )
klubrtova kristyna (Klubrtova.kristyna@seznam.cz)
andrejka milovnice koniku (andrejkablesik@seznam.cz)
Blahopřeju... Všichni co jste odpověděli dobře, si započítejte 1 bodík!!!!!!!!
______________________________________________________________________
Znalec koní 3.
Správná odpověď C) Shirský kůň
správně odpověděli:
Klárka (???)
Zaříkávač (???)
káta (???)
Všem móc gratuluju i když to bylo lehký, nebo ne??? I tak +1 bodík!!!

Kterak huculský koník k oslímu kříži přišel

3. ledna 2007 v 18:47 | Tajna |  Povídky o koních
Jéééje, další povídka o huculech...
Když přijedete na Cunkov, určitě si po chvíli všimnete vyššího šlachovitého muže s dlouhými vlasy. Možná postřehnete, že rozumí koním a dětem a psům a legraci, že příšerně zpívá a je na Cunkově jako doma. On tam skutečně doma je, jmenuje se Zub a usadil se v té malé vesničce kvůli koním. Bydlí se svými blízkými - lidmi i zvířaty.
Jen málokdo tuší, že Zub bydlel dřív jinde, vypadá totiž jako dávný obyvatel vesničky uprostřed Čertovy hrbatiny. Byla ale doba, kdy Zub bydlel sice ve stejné nadmořské výšce, ale mnohem dál na sever. Tím místem byla farma huculských koní Janova Hora v Krkonoších. Zub tam pracoval u koní, staral se o ně a uprostřed hor se pomalu stával tím pravým koňákem, jakým je pro nás dnes. Chci vám vyprávět, co Zub a jeho pes Fík , kterého kdysi měl, prožili na Janovce. Jak brzy pochopíte, byla to událost pro huculské koně velmi významná. Zub a jeho pes Fík k sobě tehdy nerozlučně patřili. Výborně si rozuměli, znali dobře jeden druhého a málokdy jste je viděli jinak, než spolu. Zub byl stejný jako dnes, snad jen jeho tvář byla o pár vrásek hladší a Fík byl kokršpaněl tuším trojbarevný, černá a bílá vás upoutaly na první pohled. Fík neúnavně doprovázel Zuba, kamkoliv se hnul. Jezdili spolu i na vyjížďky - Zub na koni, Fík na zemi po svých, občas se vraceli po svých všichni tři bok po boku - kůň, muž a pes. Však také Fík byl na své vyjížďkové výkony jak se patří pyšný. Vydržel jistě víc než leckterý lovecký honící pes a jeho tělo bylo pevné, ohebné a štíhlé jako strunka.
Ale netrvalo dlouho a Fík se začal pomalu měnit. Nikdo neví, jestli mu neustálý obdiv všech trošku zvedl čumáček vzhůru nebo na něj přišla prostě únava, ale jisté je, že v neustálém pohybu vytrval jen jeho pán Zub. Fíka jste mohli stále častěji vidět, jak jen tak někde polehává, už se nehnal bezhlavě do každého skotačení a vyjížďky se mu začaly zdát jaksi příliš dlouhé. A co horšího - Fík začal strašlivě jíst. Vlastně je lepší říct, že začal žrát, cpát se, přejídat, slupnul na co přišel, zmizelo v něm všechno, co viděl, žádná dobrota před ním neobstála a brzy zmizela v jeho nenasytném bříšku. Samozřejmě, že následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Fík po krátkém čase přestal být psem a stal se chodící koulí. Chlupatou koulí na čtyřech nohách, která se nejraději rozplácla někde v teplíčku, měla co nejblíže svého čumáčku nějakou tu dobrotu a jen tak ležela a tloustla.
Zub si toho samozřejmě brzy všiml, snažil se té záhadě zvětšování Fíka přijít na kloub a nemusel se ani moc namáhat - ty hory jídla, co Fík spořádal, by stačily možná i pro menšího slona. Protože Zub dobře věděl, jak je tloustnutí pro Fíka a vlastně pro každého nezdravé a špatné, udělal rázné opatření. Přestal Fíka krmit, dával mu stále méně a méně jídla do misky a pečlivě dbal na to, aby se Fík z žádné vyjížďky neulil. Marně. Fík koule kynul vesele dál.
Záhada vrtala hlavou všem - není přece možné, aby pes, který nedostane několik dnů najíst, jen pije vodu a dost často běhá s koňmi na vyjížďce, byl pořád jako míč a obaloval se sádlem v dalších a dalších vrstvách !!!
Jednoho dne se úplnou náhodou podařilo Zubovi tu tajemnou záhadu Fíkova tloustnutí bez jídla vyřešit. Koně byli osedláni na vyjížďku a Zub si ještě rychle zaběhl do sedlovny pro zapomenutý bičík. Když se rozhlížel v tichu prázdného domu po sedlovně, uslyšel z vedlejší místnosti, kde se šrotoval oves pro koně a ukládal se velké bedny, tajemné šramocení. Potichu a po špičkách se připlížil do ovsárny, opatrně se zaposlouchal s uchem přímo u bedny a uslyšel funění, mlaskání a spokojené mručení. Když potichoučku a opatrně otevřel bednu s ovsem, uviděl něco, co mu úplně vyrazilo dech: v bedně s namačkaným ovsem si hověl Fík a spokojeně se ovšem cpal , až se mu málem dělaly boule za ušima. Ani si Zuba nevšiml a dál se ládoval s blaženým výrazem na čenichu.
Zub tiše zavřel víko od bedny, zavrtěl nevěřícně hlavou a odjel na vyjížďku. Po návratu našel Fíka, který se mezitím usadil na vyhřátém zápraží a tvářil se jako ten nejvyhladovělejší pes na světě, který už nedostal dlouhé roky nažrat a přesto statečně odolává smrti hladem. Od té chvíle začaly Fíkovi krušné časy. Zub ho nespustil z očí a Fík měl každý den tolik pohybu, jako jiní psi nestihnou za celý život.
Bylo to pro tu kouli ze sádla moc krušné. Funěl, hekal, všechno ho bolelo, pořád mu bylo příšerné horko, protože vlastně na svých nožkách jako by nosil celkem tři psy a ne jen jednoho. Tak moc byl tlustý.
A tak se jednoho dne Fíkovi zrodil v hlavě nápad, že se už nenechá honit a z té zatracené vyjížďky prostě uteče. Jak řekl, tak i udělal. Od Janovky se rozběhl radostně před všemi koňmi a tvářil se, že pro něj není větší slast, než své tlusťoučké tělo honit po lese. Jakmile však řada koní vjela do lesa, za prvním stromem se schoval a když vše kolem ztichlo, vydal se na cestu zpět k farmě.
Po pár metrech si Fík zamračeně řekl: "Fuj, taková dálka, kdo to má vydržet, pořád se trmácet tam a zpátky po cestě. Zkrátím si to přes louku u seníku!" Přeběhl silnici a pustil se rovnou nejkratší cestou dolů. Ale ouha, to neměl dělat. Ta louka byla totiž bažinatá a tlustý Fík se začal bořit tlapkami do mazlavého bahna. Jen se ušklíbl a pokračoval. Po pár krocích se však stala osudná věc. Fík šlápl přímo doprostřed hlubokánské bahnité tůňky. Bahno ošklivě mlasklo a sevřelo Fíka do svých spárů. Drželo ho v železném sevření a začalo ho vtahovat hloub a hloub.
Fík se ohromně vylekal: "Jé, jsem tady úplně sám, nikdo o mě neví a já se propadám do hlubokého bahna. Co budu dělat????? Proč jen jsem utekl Zubovi a neposlouchal??? Teď mě tady sežere bahno a nikdo mě už nikdy nenajde!!!" A začal moc a moc smutně a žalostně výt.
Fíkovo vytí uslyšel huculský Koník, který byl v ohradě pod seníkem, protože kulhal a měl odpočívat. Chvíli natáčel uši do všech stran, aby zjistil, odkud ty smutné zvuky jdou a pak šel najisto - k bažině na kraji louky. Objevil tam Fíka v zoufalé situaci.Bahno ho obepínalo ze všech stran a nad hladinou už byl vidět jen jeho hřbet a hlava. "Co tady proboha vyvádíš?" zeptal se Koník Fíka. Ten už měl sílu jen smutně vzdychnout a zašeptat: "Prosím, zachraň mě!"
Koník viděl, že jde o život a o vteřiny. Rychle a rázně zatřepal hřívou, zahrabal na okraji bahna kopytem a pak vyhrkl: "Vydrž, hned jsem zpátky." Koník se rozcválal směrem k východu z ohrady. Věděl moc dobře, že vchod je zavřený a jinudy cesta ven nevede. Při svém cvalu si neustále do rytmu skoků opakoval: "Musíš! Dokážeš to! Zvládneš to ! Jenom chtít!" Před ohradou prodloužil cval, dal do něj všechnu sílu a - přeskočil ohradu, ani kopýtkem neškrtl o horní kládu. Tryskem se dostal k zadnímu vchodu do stáje, kopyta mu zaklapala po betonu před dílnou a už stál v sedlovně. Usilovně začal strkat hlavou do chomoutu se zavěšenými postroji a tlustými koženými pobočinami, strkal a strkal, až se mu chomout prudce sesunul na krk a řemeny postroje ho šlehly do boků. Nevšímal si bolesti ani toho, jak ho chomout bez měkké podušky dře do krku a běžel co nejrychleji zpátky k Fíkovi. Věděl, že běží závod o život. Když doběhl k bažině, Fíkovi už trčela z bahna jen zakloněná hlava a jeho pohled byl moc zoufalý. Koník si stoupl co nejblíže bažině a vytrvale pohazoval hlavou a tělem tak dlouho, až kožené řemeny postroje zaletěly k Fíkovi. Ten je uchopil co nejpevněji do zubů a Koník napjal všechny svaly. Oba hekali, funěli, chomout a řemeny se Koníkovi zarývaly do hřbetu, a pomalu, pomaloučku Koník Fíka z bahna vytáhl.
Zcela vyčerpaní se odvlekli do bezpečné vzdálenosti od bažiny a Fík z posledních sil tichounce zašeptal: "Děkuju ti, Koníku, zachránil jsi mi život."
A na tom místě je oba dva našel Zub po návratu z vyjížďky - zablácený Fík olizoval Koníkovi záda v blízkosti kohoutku, kde měl Koník několik ošklivých krvavých odřenin a opodál ležely úplně zamotané postroje a chomout. Zub nad tím vrtěl hlavou, nedokázal si představit, jak ti dva se dostali k sobě a kdo tam přinesl věci ze sedlovny, ale protože všichni mlčeli, odvedl Koníka s Fíkem do stáje, oba dva umyl, ošetřil a víc nepátral.
Od toho dne byla na Janovce nerozlučná dvojice kamarádů - Fík, který už raději nechal hodování v ovsu a stal se postupně zase správným svalnatým psem a huculský Koník, kterému zůstal po krvavých odřeninách na zádech křížem pruh tmavých chlupů. To na památku dne, kdy jeden pomohl druhému v nesnázích a neohlížel se při tom na bolest ani nebezpečí. Tak to mezi opravdovými přáteli chodí.
Fík už dávno běhá někde v psím nebi, ale všichni huculští koně nosí tmavý pruh na zádech dodnes na památku přátelské pomoci v nouzi. Říkáme mu oslí kříž, přestože jeho původce nebyl vůbec žádný osel, ale huculský hrdina a kamarád.

...KONEC...
Tak piš názor na povídku jak na e-mail infokone2@seznam.cz !!!

Kterak huculský koník ke střapatému ocásku přišel

3. ledna 2007 v 18:44 | Tajna |  Povídky o koních
A další povídka...
Tak já vám to teda povím. Prozradím to, protože lhát se nemá, že ? Ne abyste si teď mysleli, že jsem vám v některé huculské pohádce snad lhala ! To ne !!! Ale zatím jsem vám vždycky vyprávěla o těch správných, hrdinských, obětavých a jinak všelijak kladných huculských konících, jako by mezi nimi nikdy ani žádný zloch nezařehtal. V dušičce mě tíží to, že jsem vám ještě neprozradila, co o jednom huculském Koníkovi vím. Cítím,že je na čase jít s pravdou ven: jeden huculský koník byl hrozitánský špindíra. (Uf, a je to venku. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem vám to konečně prozradila.)
Možná, že bychom se to ani nikdy nedozvěděli. Za všechno může jeden rázný starý pán, který představoval pro spoustu koňáků v Čechách postrach na sto honů. Už ani nevím, jak se jmenoval a navíc - musíme začít pěkně od začátku.
Jednoho dne se lidičky na Cunkově cítili tak pevně v sedle a v chovu huculů, že naložili nějaké koníky do náklaďáku, přidali sedla, uzdečky, ohlávky, čištění a další příšernou spoustu nezbytností, přidali slámu a seno a pár barelů s vodou a odkodrcali do Lysé nad Labem na výstavu koní. To je takových pár dní, kdy se ostatním lidem, kteří se zajímají o koně, ukazuje, kolik plemen koní kolem nás žije a jak se o ně staráme a co ti koně s námi všechno dovedou a tak vůbec. Je v tom trochu touhy všem říct, jak jsme rádi, že koně existují, je nám s nimi dobře a chceme, aby bylo dobře i jim s námi.
Na té výstavě to všechno začalo. Výprava z Cunkova byla sice nadšená a príma a s koňmi to uměla, ale přece jen to byli výstavní nováčci. Pár drobnostmi a svou upřímností padli do oka jednomu z organizátorů. Padli tam spíše jako smítko do oka než jako drahokam. Jednou z věcí, které o cunkovských huculech ten pán začal roztrušovat, bylo, že jsou ti huculové špinaví. A dokonce tvrdil, že nejsou špinaví jen na výstavě, ale pořád, že je za samé špíny svědí ocas a oni si ho škrábou o zeď a o ohradu a o stromy a od toho že mají vydřené - jako by zkrácené - žíně na kořeni ocasu.
No a to neměl říkat, všechny chovatele huculů ten nesmysl rozhořčil, rozhněval, rozčílil, popudil, každý přece ví, že to je normální v každé huculské rodině a basta. Výstava skončila, huculové odjeli domů, rozhořčení usnulo v práci všedního dne. Ale mně to nedalo. Pořád mi vrtalo hlavou, kdo měl vlastně pravdu - ten pán nebo Cunkovští ? A tak jsem se pustila do pátrání. Prohrabala jsem desítky přihrádek se zaprášenými knihami, prolistovala stovky stránek, až jsem to objevila. Ten pán měl vlastně pravdu. Ale pozor!! Ne v tom, že by se snad huculové ze samé špíny škrábali o zeď na ocásku, ale ten štětinatý kořen ocasu je věčnou památkou na jednoho jediného velešpindíru, malého huculského Koníka. Žil kdysi dávno se svou maminkou, tatínkem a ostatními huculskými kamarády a k smrti nerad se myl. Voda ho studila, mýdlo štípalo do očí, zubní kartáček vždycky někam zašantročil a jeho maminka z něj byla celá nešťastná. Šla na něj s prosíkem, andělsky, ďábelsky, ale nic nepomáhalo. Každé Koníkovo mytí skončilo dvěma možnými způsoby : buď se Koník zapasoval do rohu stáje a tak vehementně vrtěl hlavou, že on se mýt nebude a ne a ne a ne a svůj ocásek si v rytmu toho ne, ne, ne,třel o zeď, nebo někam zkoušel zalézt a schovat se a maminka ho za ocásek vytahovala ze skrýše, až mu zbyl konec ocásku dočista střapatý.
Jak už to v našich pohádkách bývá, zůstalo to už všem huculům. Kdo nevěří, ať tam běží a nalistuje si stranu 1265 v osmnáctém díle docenta huculských věd Zuberína Cunkovského s názvem Koniny ze společné stáje, vydané nakladatelstvím Vidle a lopaty v roce 1733. A promiňte mi prosím, že jsem vám dnes možná trochu pošramotila iluzi o neřestmi neposkvrněném huculském rodu. Ale jak už jsem řekla - lhát se nemá. A přiznejte se -že se taky někdy chováte jako čuňátko, teda jako ten huculský Koník ? Tak třeba Aničko - nezapomněla sis vyčistit zuby ? A co ty ruce, Kájíku ? A co takhle se někdy učesat, Madlenko ? A co takhle………
Dost. Nejdůležitější je, abyste si do svých hlaviček (učesaných, neučesaných, umouněných i čistých ) vtiskli to, že huculský koník umí být ten nejlepší koník na celém světě. Nebo alespoň pro vaše rodiče, kteří nechali kus svého srdce a práce na Cunkově, jím vždycky tak trochu bude. A to je dobře, když máme někoho rádi i s jeho chybičkami, ne ? Promiňte huculům, že se často po vaší starostlivé péči o jejich srst kartáčem a hřbílkem vesele vyválejí po zemi. Třeba vzpomínají na Koníka špindíru.
...KONEC...
Líbilo??? Tak pište!!!!!!!!!!!!!

Kterak huculský koník k zebřímu pruhování přišel

3. ledna 2007 v 18:42 | Tajna |  Povídky o koních
A je tu konečně další pvídka o koníkách...
Byl podzim, jaký snad bývá jenom na Cunkově. V pondělí vichr jako na severním pólu rval listy z lípy a zaplétal je studenými prsty koním do hřív. V úterý se ohrady zalily sluníčkem tak teplým, že se rozehřála i stará ještěrka Elvíra a lebedila si celý den na poklopu od studny. Středa byla ve znamení dešťové záclony, kterou odhrnul teprve příchod soumraku. Čtvrtek se předvedl hustou mlhou, co stoupala až ke komínu a lechtala v nozdrách huculy i ve stájích. V pátek všem křupal pod nohama led a ranní větřík hrál písničku na první rampouchy nad vraty . Sobotní vyjížďka otrávila už i Čipu, protože šestkrát uklouzla na trávě s jinovatkou. A v neděli napadl sníh. Co jiného se dalo čekat ?
Ale počkejte - čekali to všichni člověci i huculští koně ( nic jiného se totiž na konci listopadu čekat nedá ), ale přece jen byl ve stáji někdo, koho to pořádně zaskočilo. Byla to drobná huculská Kobylka, která tu do oné sněhové neděle strávila právě jen těch sedm výše popsaných dní. Celý svůj život před tím si spokojeně řehtala stovky kilometrů dál na východ v teplé nížině (jméno vesnice už zapomněla) a pak se po jedné dlouhé jízdě nákladním autem ocitla právě tady na Cunkově.
Jak už to zpočátku s nováčky v huculském stádě bývá, nikdo si jí nevšímal, leda kopancem jí dali ostatní v ohradě najevo, že je nová a nemá se k nim přibližovat, nemá okusovat trávu tam, kde oni se právě pasou, že na oves nemá právo vůbec a jiné novinky, o kterých neměla ani tušení, dokud zase nepřiletělo z nějaké strany kopyto.
Jedinou spřízněnou duší byla pro Kobylku fenka Čipa a ta jí k ještě většímu zděšení suše oznámila, že sníh teď bude ležet pár měsíců, než roztaje. "Hrůza, to přece nemůžu vydržet, takovou zimu!" pomyslela si Kobylka "Sníh zebe, kopýtka mám celá prokřehlá a když se se mnou ani nikdo nechce honit v ohradě, tak budu mít za chvíli ukrutnou a pekelnou rýmu. S tím musím něco udělat." Celý večer přecházela v boxu sem a tam, až se asi kolem půlnoci pousmála, oddechla si a spokojeně usnula.
Ráno, když se všichni koně najedli, byli čerstvě vyčištění a Zub je pustil do ohrady jiskřící tentokrát tisíci perliček, které vyčarovalo na sněhu slunce, zůstala Kobylka stát hned u vchodu do ohrady a trpělivě čekala, až se objeví Čipa.
Fenka naštěstí vyšla ven důstojně hned po zametání stáje a za chvíli už bylo vidět Kobylku, jak Čipě něco netrpělivě funí do ucha. Mluvily spolu asi pět minut, pak se Čipa otočila, zamyšleně si prohlédla vrata u chalupy a nakonec neznatelně přikývla. Kobylka radostně zařehtala, oběhla ze samé radosti kolem Čipy dvě šišatá kolečka a z jejího výrazu bylo jasné, že jediný zádrhel tajného plánu byl Čipiným přikývnutím definitivně vyřešen. Zbývalo jen čekat.
Čipa se ledabyle prošla okolo celého dvora, ozdobila dvě místa pod lípou ornamentem z kouřícího čůrání a jakoby se nechumelilo začala hlídkovat u dveří do domu. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat. Jen co dveře zůstaly po turistech otevřené, vklouzla dovnitř (to se jí roztlouklo srdce napětím) a vyběhla nahoru po schodech.
Za chvíli vyběhla Čipa z domu ven, držela v hubě bílou igelitovou tašku a s výrazem andělské nevinnosti profrčela do Kobylčina boxu, kde tašku zahrabala v rohu do slámy.
Od toho dne mají všichni huculové nad kopyta proužkované nohy. Moudré knihy tvrdí, že jsou to pruhy tmavších chlupů zvané zebří pruhování. Ale my víme svoje. Zkuste se někdy sklonit níž a ještě níž a ještě kousek - no prostě až těsně ke kopytu huculského koně a uvidíte, že jsou to perfektně upletené ponožky. Samozřejmě pruhované !!! Kobylka je upletla i ostatním huculům, čímž taky trošku pomohla tomu, že se s ní na Cunkově už každý kamarádí. On i tvrdý horský kůň ocení, když ho nezebou kopýtka.

A až se o těch ponožkách přesvědčíte na vlastní oči, tak se snadno vysvětlí i to, proč Lenka tehdy malým Kulíkům neupletla svetry, když jí někam záhadně zmizela taška s vlnou i jehlicemi. Záhadně ? My víme svoje.
...KONEC...
Tak co??? Líbilo??? Jen mi napište do komentářů nebo na mail infokone2@seznam.cz...

Znalec koní-2.-JIŽ UKONČENO!

2. ledna 2007 v 9:47 | Tajna |  Znalec koní
SOUTĚŽ JE UKONČENA!!!!!!!!!!!!!
A je tu další hádanka...
Nápovědy:
1) 81-102cm v kohoutku
2) cirkusová hvězda
3) jedno z nejsilnějších plemen
Možnosti:
A) Shetlandský pony
B) Skotský horský pony
C) Hafling
30.1. Správná odpověď je A) Shetlandský pony!!!!!!¨
Již nepište!!!!!!