Tohle je příběh Báry (S.), který ji dovedl ke štěstí...
Už snad po tisícáté se vleču ke stáji HORSE-CLUB.Ne že bych se tam
netěšila na klisnu českého teplokrevníka o kterou se pravidelně
chodím starat,ale bohužel tam jdu už naposledy.Stěhujeme se.Je mi z
toho do breku.Přijdu do stáje a Deisy šťastně a hlasitě zařehtá.
Přiběhnu k ní a obejmu ji.Stále jí opakuji,že ji mám moc ráda a že
opravdu nemůžu za to,že se stěhujeme 300 km od ní.Deisy jako by mi
rozuměla,položila si na mě hlavu a snažila se mě uklidnit.Brečela
jsem a slibovala jí že na ni nikdy,opravdu nikdy nezapomenu.
Osedlala jsem ji a vyjely jsem si na naši společnou,poslední
vyjížďku.Bulím celou cestu tam i zpátky.Přeci jen jsem s ní prožila
hlavní etapy mého života.Všechny strasti,pocity radosti i
zklamání... Stala se pro mě hlavním smyslem mého života a já si teď
vyčítám že ještě nejsem plnoletá a nemůžu s ní bydlet tady.Sakra!
Proč se musíme stěhovat?!Budeme tam mít přeci dost velký dům i na
to,aby tam Deisy mohla být se mnou!Ale co pak je to platné
vysvětlovat tátovi který koně zrovna nemusí že ji mám tak ráda?
Už jsme ve stáji a odstrojuji ji.Deisy je celou dobu až neuvěřitelně
klidná.Možná z toho důvodu,že je unavená,možná z toho důvodu,že je
jí to také líto...
Teď nebrečím,vztekám se.Švihla jsem sedlem o zem a uzdu pohodila na
podlahu.Jsem neuvěřitelně naštvaná a uražená.
Slyším zvuk motoru našeho auta.Rodiče si pro mě přijeli,abych si
mohla sbalit poslední mé věci ze stáje a aby mě to k této stáji už
nijak nevázalo.Balím si sedlo,uzdu,helmu,chrániče...Ale přeci jen tu
stále něco mého bude.Moje vysněná kobylka Deisy.Musím jít,říkám si v
duchu.Ani se s Deisynkou nerozloučím-nepřežila bych to.Táta beze
slova nakládá mé věci a přitrouble se užuluje.Co je mu po tom?!Je to
snad moje věc ne?!
Doma už jsme vše vzali a teď si to frčíme směrem našemu novému
bydlišti.Přede mnou se rozprostírá krásná,sluníčkem zalitá krajina.
Samý les,louka a potůček nebo rybník.Tady by se to krásně jezdilo na
vyjížďky s Deisy!Znovu brečím.Vzpomínám na Deisy a je mi líto že ji
už nikdy neuvidím...
Jsme na místě.Srub s moderní architekturou na mě dýchá moc pěkným a
útulným dojmem.Táta něco brebentí o tom,že tu minulý majitel měl
koně a ta ohrada na kterou jsem se neustále dívala byla pro ně.To mě
chce ještě deptat?!to mu jako nestačí,že mě zbavil Deisynky?!
A ještě prohlásí,že si v našem minulém bytě zapomněli stěhováci
postel-před chvílí mu prý volali!Chtěla bych je s ním,abych se s
Deisy naposled rozloučila ale táta byl jako z kamene.Ne,nepojedu s
ním!,říkal když jsem ho vcelku marně přemlouvala.Tak tedy vyjel.Já
chodím ohradou a myslím na Deisy.Takhle jsem prochodila 3 hodiny.
Mamka na mě volá,že už je táta skoro tu,a ať mu prý udělám malé
zahradní pohoštění za odměnu.Za odměnu?!!Vždyť pro mě nic neudělal a
ještě by chtěl pohoštění!Ale jo,radši mu ho udělám než aby byly
problémy.
Najednou jsem zaslechla příjezd našeho teréňáku.Tady jsme široko
daleko jen mi a lesy,a tak je to tu vše abnormálně slyšet.Vyběhnu
ven.Vidím jen kapotu našeho vozu,potom už celé auto.Hm,tak si taťka
nevymýšlel.Opravdu za sebou táhne převozní vůz.Zastaví, pozdraví mě,
já jeho taky.Zalézám zpátky do srubu a táta se na mě směje.Úsměv
jsem mu bezděčně oplatila aby se neřeklo.Zavřela jsem za sebou dveře
a zaslechla jsem,jak táta pokládá dolů dveře od převozníku.Najednou
na mě zavolá,ať prý vyjdu ven.Otráveně jsem se přišourala ke dveřím
a otevřela jsem je...
Vidím dobře?!!!Před vchodem na písčité cestě stojí taťka a .........
........ DEISY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Běží k nim a už vím na stoprocent že mě zrak nešálí.Vrhnu se tátovi
i Deisy kolem krku a v ten samý zlomek vteřiny mi to všechno
docvaklo!Proč jsem nemohla jet s tátou,proč jsem musela připravit
pohoštění,proč se na mě táta tak divně usmíval!
TÁTA DEISYNKU KOUPIL!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Slzy štěstí a dojetí mi stékají po tváři...Od té chvíle jsem na něco
přišla...Koně taky pláčou.Podívala jsem se do Deisyniných hlubokých
očí a uviděla v nich drobounké slzičky.Pak taky na mamku s taťkou.
Všichni plakali.
Co myslíte?Byly to slzy štěstí nebo smutku?
Já vím svoje!
Bára S.